ČÍNA

 Na cestě . Asi je to tím, že už týden ležíme ve stanu v nadmořské výšce okolo čtyřitisíce metrů nad mořem , nad námi se tyčí neslezené vrcholy, fantastické dominanty Siguninangského pohoří a my na ně nemůžeme lézt.

Alespoň že teď začlo foukat a možná že mi počasí dovolí alespoň na chvíli posedět pod širým nebem (spíše v oblacích) uprostřed himalájského podhůří,aniž bych byl bičován přívali deště či sněhu. Před dvěma dny byl jediný den,který nám dal alespoň kratičkou naději, že by jsme si zde mohli zalézt. Pár hodin bez deště nám dovolilo alespoň částečně prozkoumat,zač je toho Siguniangská žula, a kudy by jsme se mohli pokusit vylézt na náš vybraný cíl. Dominantní vrcholi jsme rovnou zavrhli,neb jejich vršky se ukrývali pod vrstvou sněhu a ledu, a na to jsme nebyli připravený. Přijeli jsme sem přece za skalním lezenín a tak jsme si postavili base camp pod krásnou, tak 800 metrů vysokou žulovou věží, kterou jsme si vybrali za náš cíl. Avšak už nástupový kuloár nám dal jasně najevo,že jsme si nevybrali lehký cíl. Dvěstě metrů trojkového lezení zakončené převislím komínem v přívalech vody nám nedovolil ani obout lezečky a jen nepromokavý hadry nám umožnili v relativním suchu dolézt na nástupové plato. Tam nastalo ohromné zděšení, neb jsme zjistili, že všechny trhliny umožňující výstup byli zarostlé travami a mezi nimi byli nelezitelné mokré plotny. Naštěstí okolo věže pokračoval kuloár,který nás celkem rychle dovedl do sedla za věží. Zde bohužel náš pokus končí, protože skála zde je pokrývá vrstvou ledu. Ale už alespoň víme, kudy v případě lepšího počasí můžem vylézt na náš cíl. A teď se válíme ve stanu, posloucháme muziku, hučící vodopády a padající kameny z kuloárů a já si tak přemýšlím ,proč vlastně jsme tady. Možná že to byl Jack Kerouac se svým románem Na cestě, který mne utvrdil v mém přesvědčení, že na zážitky nemůžu čekat ve školních učebnách, ale že jim musím jít na proti. A když se mi v šestnácti letech dostala do rukou kniha Mirka Šmída Ze života horolezce , došlo mi, že lezení je opravdu to jediné úžasné dobrodružství ,které ve spojení s cestováním přináší ty pocity, pro které stojí za to žít. A tak jsem se začal učit lézt, prožívat všechno to nové , abych pak jednou, tak jako on mohl slézat všechny ty nádherné vrcholy. Přes Adršpašské dominanty, yosemitský El capitan, argentinský Fitz roy a všechny ty ostatní skvosty roztroušené po celém světě. S Ondrou jsme si našli společnou zálibu hlavně v dělání prvovýstnpů a tak přirozený vývoj tomu chtěl, že když jsme se dočetli o neslezených stěnách a vrcholech v Číně, bylo jasné, že se sem co nevidět vypravíme . A tak teď sedím tady, před deštěm ukrytý ve stanu a za zvuků hučících vodopádů a padajících kamenů píšu tyhle řádky. Rakušaci Floe a Jo už jsou zdejším počasím lehce demotivováni a pro Floeovi zdravotní potíže se balí a půjdou nejpozději zítra dolů. Pro ně hra skončila, my se rozhodujem ještě pár dní počkat. Stačí nám jeden den počasí, abychom se pokusili alpským stylem cestou nejmenšího odporu vylézt na vrchol. Tradiční prútrž mračen nás opět zahání do stanů ,avšak ohromný rachot padajícího kamení nás brzy vyhání na déšť a i když kamená lavina padá minimálně dvěstě metrů od nás, přesto některé kameny dolétají téměř k našemu stanu. My vše pozorujem z bezpečného odstupu, doufáme ,že se snad počasí umoudří a jestli ráno nebude pršet, rozhodně vyrazíme. Ještě chvíli žertujem že zítra sumit day a jdeme dlouze odpočívat do stanu, neb po deseti dnech válení jsou zde noci předlouhé. Nikdo z nás v tu chvíli netušil , že dnešní noc bude tou nejdelší. Ohromný rachot nás za tmy vyhání ze spacáků, zvuk snad tunových bloků drtících se o skálu nás donutil k úprku, na boso a ve spodkách se krčíme v úkrytu za kameny, moknem na dešti ,není vidět nic než jiskry a ohromný rachot nás opravdu děsí. Bohové hor pro nás připravili bezesnou noc plnou strachu . Po ránu narychlo balíme, Ondra jde ještě po fixech pro matroš , už začínali být potrhaný. Teď už začínají padat kameny i nad námi, za námi, všude okolo nás a Ondra křičí Nojo , vždyť už jdeme ! a kvapem mizíme do údolí.  

 Místní nás vítají pečeným chlebem s jačím máslem a mlékem , pečenou slaninou a my, usichajíc u teplých kamen rádi připouštíme, že tyhle vrcholy jsou možná jen pro bohy. Rádi se schodujem, že tohle lezení není pro nás stejně žádné potěšení, a raději vyrážíme přes Chengdu do Yangshuo, kde prý jsou prozměnu nevylezené vápencové věže. A to je nám přece jen bližší, než zablácené nebo zasněžené spáry. Chceme přece přece dalat krásné cesty a ne se za každou cenu sápat na vrcholy. Ještě týž den chytáme autobus a pak taxi do Chaochinu ,horká sprcha, pivko ,rychlí spánek a brzy ráno už dalším autobusem do Chengdu. Poslouchám muziku, koukám se z okénka ,před námi vykrojená silnice do skály a na protijedoucí motorku padají kameny. Dopadají těsně za ní a kousek před naším autobusem. Řidič vybíhá odházet ohromné bloky abychom vůbec mohli projet a pak už jen přes tradyční závadu na autobuse, kterou bryskně během dvou hodin odstraňují taxíkem přivezení mechanici ,k večeru dojíždíme do Chengdu. Desetimilionové město s tibetskou architekturou i historií, plné překrásných parků a čajoven, nám dopřává příjemný relax a uvolnění , a navzdory tomu, že jsme v komunistické zemi, se zde cítíme svobodní, myslím že stejně tak i místní obyvatelé i tibetští mniši, které často s mobilem v ruce potkáte v čajovnách i jen tak na ulicích. Pak už jen přelet za něčím novým, snad lepším , hodina a půl v letadle ,hodina v autobuse a jsme na místě , Yangshuo, tato turistická destinace poblíž městečka Guilin nám nabídla přesně to, co jsme po nepřízni počasí a hor potřebovali. Komfortní ubytování v hotelu Xi-jan s tichým zákoutím jen občas vyrušeným detonací při odstřelu skály přímo ve městě. Přes ulici od centra s přehršlí hospod a jídelen, pekáren a tržišť. Stabilní počasí, až příliš horké, ale to už by jsme byli vybíraví až moc, a překrásné lezení rozeseté všude po okolí na vápencové věže vzdálené do dvaceti kilometrů. My jsme využívali na cesty do skal přdevším elektrického skútra, s dojezdem až 40 km a s maximální rychlostí 30 km v hodině. Za 40 juanů na den byl pro nás tou nejlepší variantou. Živější benzínový skútr stál 80 juanů a nejlevnější variantou nezávislé dopravy je kolo za 10 juanů. Jinak ceny hlavního jídla se pohybují v rozmezí od 5 do 30 juanů ,pivko 3 až 10 juanů a voda okolo 3 juanů. A to při kurzu 1 juan za 2,60 korun jsou opravdu příznivé ceny. Za ubytování počítejte minimálně 50 juanů za dvoulůžkový pokoj, ale dá se spát i za 20 juanů, ale v pokoji dormitory (se spolunocležníky).A teď už k lezení, nachází se zde okolo 25 sektorů s asi 300 cestami, většinou jednodélkové. Je tu i pár vícedélkových cest, ale většinou lehčí obtížnosti. O to větší jsme měli motivaci najít pořádný směr a udělat těžkou multipičku . Nakonec jsme se rozhodli pro směr, který nám padnul do oka hned první den. Věž s impozantní stěnou, kterou jsme objevili při cestě na Whitemountain cliff. Trochu nám zkazila radost řada nýtů v levé části údolní stěny, ale alespoň dominantní vršek vypadal neslezený. Později jsme se dozvěděli , že třídélková linie nýtů je zatím jen z vrchu udělaný a nedolezený projekt. Na věž vede zatím jen jedna lehčí cesta , která končí v ptačí jeskyni pod vrcholem a podle ní se jmenuje celá věž. Trochu jsme nepochopili proč ,ale nese název Birdman (Ptačí muž) . Tak do tohoto ptačího muže se nám s Ondrou během čtyř dnů podařilo natlouct 22 postupových a 6 štandových nýtů. Osazování nýtů nebylo nikterak dramatické, neb kvalitní vápenec poskytoval většinou solidní háčky, pády byli většinou velice bezpečné protože stěna byla velice převislá s minimem polic. Jediný vystřelený háček v cestě při osazování posledního nýtu v druhé délce bravúrně nahradil druhý jistící ,který mne ochránil od dlouhého, ale jistě bezpečného pádu. A tak stylem Ondra půl, já druhou půl délek jsme bez žádných větších problémů a emocí prostoupili úžasnou údolní stěnou na vrchol. Cesta poskytuje variabilní,ale především převislí lezení za lišty,děrky a hlavně krápníky. A pokud vyleze te čtyři délky a ulezete 150 metrů ,stanete na tom nejvyšším vrchole překrásné věže a odměnou vám bude překrásný výhled na stovky věží rozesetých všude okolo vás, rýžová políčka,vesničky, městečko Yangshuo a překrasnou Lijiang river. A v unaveným těle se vám rozlije ten opojný pocit nekonečného prostoru okolo vás,ten pocit, co člověk zažívá jen na vrcholech. A dříve než zapadne slunce doporučujem poslední délku slézt a při slanění procvakat všechny postupové nýty, aby jste se bezpečně dostali na všechny slaňovací štandy. Dne 21.9. se nám pak s Ondrou podařilo cestu přelézt RP a i když se jedná jen o 150 metrů lezení, její souvislí přelez je dost náročný. V první délce máte občas pocit že lezete po polysterenu, v druhé délce když ustojíte stupy na uklouznutí vám jistě nateče , v třetí délce bloudíte převisama a v té čtvrté víte, že nesmíte spadnout nebo se o ostrý vápenec rozpářete. Do toho nás ještě před lezením rozhodili místní vychcandírové, kteří za námi přišli pod stěnu a že nemůžem lézt,dokud jim nezaplatíme. Že skála je prý jejich. Nejdřív chtěli 100 juanů, pak už jen 50 a ještě se začli množit. Dvakrát nám dali k uchu mobil, ze kterého nějaký kokot špatnou angličtinou furt blábolil ,že dokud jim nezaplatíme nemůžem lézt. Tak jsme jim hodinu tvrdili že jsme tu na pozvání čínské vlády (samozřejmně kecy) a že zaplatíme leda policii,tak to na ně nakonec zabralo,že zmizeli a nechali nás lézt. Podobné zážitky jsme tu zažili vícekrát , neb se tu místní vychcandírové na turisty řádně připravili ,a dá se říct že se občas zhlukli ve slušnou mafii. No další den už naštěstí nepřišli , tak jsme za přispění kluků rakouských ještě nějaké obrázky ze stěny natočily a zbívajících 5 dní v Yangshuo sportovnímu lezení věnovaly. Vápno je tu opravdu tropické a vápencový most Moon hill plný krápníků a cest od a cest od Toda Skinera nenechá určitě žádného lezce chladným, i když ve 30 stupňových vedrech to snad ani nejde. Pro přístup pod stěnu si zde můžete za malý peníz najmout místní průvodkyni ,která vám ponese v chladícím boxu osvěžující nápoje a ještě vás bude po cestě ovívat, jejich služeb využívá většina turistů a tak jich na vás u vstupní brány čeká pěkný hlouček. Navštívili jsme ještě několik dalších oblastí, které nám dopřáli více klidu, každý sektor je odlišný a každý si tu může najít ten svůj oblíbený, od oklouzaných plotem po stropové převisy jako např. v sektoru Chicken cave. Průvodce lze pořídit v centru Yangshuo třeba v China climbu za 80 yuanů. Naší poslední lezeckou zastávkou byl známý Midel finger ,kde klasická dvoudélková cesta Pluto bylo tím naším posledním rozloučením s lezením v číně. Pak už nás čekali jen kulturní zážitky jako například návštěva Čínské zdi či zakázaného města v Pekingu, a millionové davy na náměstí Tiananmen při oslavě dne nezávislosti a následující dny jejich státního svátku bylo tím posledním ,co uvízne v našich vzpomínkách z návštěvy téhle ohromné, skoro kapitalistické země rudých vůdců.