Řícení skal v Labáku

Jarda Kukla

Labák žije! Nejedná se ale jen o život ve Žlebu a na Labské, pod skalami a v lesích. Jde o život skal samotných. Prožívají svůj geologický vývin i zánik, mládnou a stárnou, stejně jako člověk. Jenomže to všechno trvá mnohem déle, píše se to podle geologického času. Celý život člověka je v tomto geologickém čase pouhopouhý zlomek okamžiku. Labské údolí se utváří, geologický zlom vyzdvihoval po miliony let obrovskou pískovcovou kru proti toku Labe, které se do ní postupně zařezávalo až vznikly dnešní monumentální stěny po kterých tak rádi lezeme. Labák žije dál, obrovské skalní bloky se posunují gravitací směrem k Labi. Dochází k řícení.

Dříve na tomto území bylo německé obyvatelstvo. Lidé začali v kaňonu otvírat mnoho lomů, pískovec byl výborný stavební materiál. Postavili se zněj tehdy třeba celé historické Drážďany. Jenže když člověk naruší rovnováhu, která se utvářela miliony let, musí se to zcela logicky nějak projevit. A tak v roce 1892 došlo v saské časti údolí k dosud největšímu zaznamenanému skalnímu řícení. Ze staré lomové stěny se utrhlo 150 000 m3 pískovce. Neprůhledný prachový mrak, který vznikl po dopadu se usazoval několik hodin. Od té chvíle se začali lidé skalám více věnovat, pozorovat je a snažili se porozumět procesům, které řícení předcházejí. Začali stavět zítky proti erozi, zachycení kamenů, na podpěru bloků, prořezávali stráně nad domy. Čas od času se něco uvolnilo a spadlo. Hlavně ve Hřensku to řešili (a stále řeší), protože volné skály znamenaly bezprostřední ohrožení pro obyvatele. To se potvrdilo při pádu obrovského pískovcového bloku na přádelnu ve Hřensku 3.2. 1938. Prohraná válka však znamenala pro Němce odchod z Českého území a na jejich místo přišli předci dnešních obyvatel. Na řícení skal se více méně pozapomnělo, nebyl nikdo kdo by potřebné zkušenosti předal novousedlíkům, příroda se musela připomenout sama.

V roce 1942 bylo započato se stavbou silnice z Děčína do Hřenska a skalní stěny se pro ní stali novou hrozbou. Lidé si to uvědomovali a v letech 1967-1971 byl proveden geologický průzkum, situaci se ale stále nevěnovalo dostatek pozornosti. Bylo jen otázkou času, kdy dojde ke katastrofickému řícení. Ta doba nastala v dubnu 1978.

Dobová fotografie z roku 1978 (zdroj: Památky a příroda, 10, 1982 )

Tehdy 2700 m3 pískovce valících se lesem dopadlo až na silnici Děčín - Hřensko. Utrhnul se masiv Baba Jaga, vedle dnes lezecké Medvědí stěny. Jeskyňáři z Labské Stráně tehdy prý pozorovali, že se celý blok pohybuje směrem k Labi. Upozorňovali na to příslušné úřady, ale marně. Jenom náhodou nedošlo ke ztrátám na životech, přestože měl místem projíždět autobus plný lidí, sesuv ho minul jen o pár minut. Silnice byla na několik měsíců vyřazena z provozu.

Dnešní pohled na řícení z roku 1978. O mohutnosti sesuvu svědčí ještě dnes nevzrostlý les a mohutný balvan na břehu Labe. (foto: Jarda Kukla)

Lidé si uvědomili nebezpečnost situace a bylo započato s organisovaným monitoringem pohybu skal. Ve skalních rozsedlinách byly instalovány dilatometry a bodové měřáky ze kterých se pravidelně odečítají data a člověk tak může s předstihem několika měsíců určit dobu řícení skal. Tak se odhalil pohyb ve skalním pilíři poblíž věže Čihadlo, který byl tak akutní, že muselo dojít v červenci 1980 k odstřelu skály.

Sanace u Čihadla. V Pravé časti stěny byl tehdy odstřelený pilíř. (foto: Jarda Kukla)

Následovalo další pozorování a sanování skal, zejména v úseku Lomikámen – Severní terasa na pravém břehu. Byl zde po určitou dobu zakázán vstup a do součastnosti trval zákaz lezení v tomto úseku vyjma věže Cestář Kabourek.

Sanace u Severní terasy (foto: Jarda Kukla)

Zatím poslední sanace na pravém břehu se týkala masivu nacházejícího se mezi Čihadlem a Lomikámenem v roce 2007. Díky dlouhodobému pozorování, znalostem podloží a výpočtům, dokáží inženýrští geologové vypočítat dobu sesuvu s přesností leckdy na dny. Teoreticky lze říct, že by šlo v daném období zastavit dopravu na silnici (nebo trati) a nechat blok přirozeně zřítit. To se zdá však neekonomické z důvodu pravděpodobného poškození lože silnice (nebo tratě) a následných oprav. O kolik jsou méně nákladné sanace bloků je ovšem otázka.

Na grafu je hezky vidět pohyb bloků od roku 1988 do 2006. (Zdroj: http://www.asb-portal.cz)

Jestli chceme vědět, kdy skála spadne (a ona jednou pravděpodobně spadne, to je přirozené, jen jde o to KDY), musíme jí poznat dokonale. Často nestačí chodit po povrchu, občas je nutné se vypravit do míst kam lidské oko nedohlédne – do světa pod zemí. Tam si člověk udělá nejlepší obrázek o tom jak Labák geologicky žije. Posunem bloků k Labi se vytvářejí v místech odtrhů jeskynní prostory (někdy značných rozměrů) – tzv. rozsedlinové jeskyně. Jejich prolézání a objevování je samostatná sportovní disciplína (podobně jako lezení) a v Labáku se jí zabývá pobočka České speleologické společnosti 4-03 Labské pískovce (http://pseudokras.wz.cz) .

Vlčí jeskyně – Labské údolí, pravý břeh. Pod krabicí v popředí se nachází diletometr – zařízení pro vertikální i horizontální měření posunu skal. (Foto: Jarda Kukla)

U nás se průzkumu jeskyní dříve věnovali především Němci. Proto u mnoha námi provedených sestupů do již objevených jeskyní šlo zároveň o první české sestupy. Brzo však nastává éra českých objevů. Postupně jsme začali kompletovat všechny jeskyně z německého, Bellmanova průvodce a objevovat i nové, dosud nepoznané (např. Kabinet přírodovědy, Jeskyně labských kameníků, Holinka, Jezevčí nora a další.)

S Pavlem jsme v Labáku prolezli kdejakou díru. (Horní vstup do Pytlácké jeskyně)

A občas se podaří i nový, objev. (Objev nové cesty do Pytlácké jeskyně.)

Tam dole v podzemí člověk vidí na vlastní oči, že skály se hýbou. Spleti trhlin, hluboké komíny a šachty končící do ztracena, různě popadané bloky, suť a prach. Člověk si uvědomuje svoji nicotnost. Skály pracují, je to pro ně přirozený vývoj. Spadnou za rok, nebo za milion let? V Labáku je tolik možností, že se to dá uhlídat jen těžko. Nyní se registruje existence aktivních pohybů na 26 ze zbývajících 45 sledovaných skalních masivů. U 13 z těchto 26 masívů nelze ručit, že se některý z nich v průběhu jednoho až dvou let nepohne.

Člověk se rozhodl využít Labské údolí coby důležitou komunikační tepnu. Musí však platit za tento přepych tvrdou daň v podobě neustále hrozícího nebezpečí řícení skal. Má na výběr. Buď pochopí, že skály padat budou a je třeba se tomu podřídit (zavřít občas silnici, nebo jí opravit, zabraňovat erozi, sledovat posun), nebo se bude snažit podřídit skály sobě (rozebírat je (i preventivně?), zasypávat, ničit). Je jasné, že přímé nebezpečí sesuvu bloků na obydlí, nebo komunikace je třeba bezpodmínečně odvrátit, ale je také třeba pečlivě vyhodnocovat, zda jde skutečně o PŘÍMÉ NEBEZPEČÍ. Zbytečné ničení skal by totiž rozhodně neprospělo ani přírodě, ani státnímu rozpočtu.

Zdroje informací:

Archiv H.O. „Rot Sport“ a ZO ČSS 4-03 Labské pískovce

Klaubenschalková A. (2009), Zavřít silnici do Hřenska? I to silničáři zvažují, Děčínský deník.

Němec J. (2003), Zřícení skalních bloků ve hřensku v roce 1938, Děčínské vlastivědné zprávy, 2.

Zvelebil J. (1982), Výzkum stability skalních stěn v CHKO Labské pískovce, Památky a příroda, 10, 628-633.

Zvelebil J., Stemberk J. (1999), CHKO L.P. očima geomorfologa a inž. Geologa, Pseudokrasový sborník.

Jardo díky za informace a perfektní článek, díky za DŽC a určitě i za všechny