BRAZÍLIE - Město bohů
Já chci pivo, dejte mě pivo! Pokřikuje v portugalštině, občas i v angličtině na palubě boeingu 777 holandské společnosti KLM jeden z cestujících. Na trase letu z Amsterdamu do Sao Paula se není čemu divit, protože třináctihodinový let je lepší přečkat s trochu ovlivněným vědomím a na palubě letadla se to dá zvládnout jedině alkoholem.
Touha brazilského cestujícího po pivu byla ovšem tak silná, že když mu letuška nevyhověla, rozhodl se obstarat si pivo sám. Následovala snad hodinová hádka se všemi stevardy na palubě a ani argument že si ho koupí, že má na to právo, personál na palubě neoblomil. Až byl přivolán sám velký kapitán letu. Ten neodbytného cestujícího obdaroval pouty, kterými mu spoutali ruce za zády. To vyvolalo v nespokojeném cestujícím tak hlasitou odezvu, že ji pravděpodobně ztišili až násilím podaná sedativa a náš let si vyžádal nouzové přistání ve Fortaleze. Tím pádem byl zpožděn o celé dvě hodiny a výtržník byl předán policii. Tím začalo neplánovaně ve Fortaleze naše první setkání s Brazílii a jejími obyvateli.
Asi před dvěma lety jsem shlédl film Město bohů a zhruba v ten samý čas jsem dostal plakát města Rio de Janeiro, kterému dominovala věž přímo z moře s názvem Homole cukru. Kde jinde by člověk mohl chtít udělat cestu, než na věž jako je tahle. O brazilském lezení jsem měl kusé informace už několik let předtím, ale tohle byl první impuls, že bych tohle město chtěl opravdu navštívit. A tak od nápadu k realizaci stačilo málo a ve složení já, Jirka Lautner a Václav Vodička odlétáme 23.1. směr Brazil. Později za námi ještě doráží Michal Řehák, Petr Horký a ještě Petr Naděje. Takže jsme v Riu vytvořili opravdu slušný gang.
Neztrácíme čas a již první den po příletu si jdeme vylézt Italskou cestou na vrchol Homole cukru. Trošku nás znechucuje, že po sto metrech poměrně pěkného a lehkého lezení následuje via ferata. Pokud lezete volně, neustále vám radost z lezení kazí tlusté ocelové lano, které se vám plete pod nohy i ruce. I přesto se dá říct, že si pěkně zalezete. I když prvních 100 metrů Homole vypadá trochu jako ježek, protože je prostřílená změtí zajímavých nýtů, které trčí ze skály jako hřebíky. I když tu mají pravidla dělání cest odspodu, vypadá to dost směšně, protože cesty vypadají jako hákovačky. Nýty jsou všude téměř po metru, i když se jedná o lezení obtížností okolo 5 až 6. Obcházíme Homoli ze všech stran, až nakonec nacházíme místo na jediný logický směr přes převis vlevo od Italské cesty. Ještě se ptáme několika místních lezců, jestli je směr opravdu volný a jestli je dělání cest ok. Všichni nás utvrzují, že ano a občas mají i radost, že jim tu přibude nová cesta. Jediné omezení ohledně dělání nových cest je zákaz používání vrtačky. Tomu se ani nedivím, protože styl některých udělaných cest odpovídá stylu provrtání se na vrchol.
26.1. osazujeme ručně první dva nýty, ale musíme si jít orazit protože v 35 stupňovém vedru málem omdléváme. Na slunci se rozpálená skála stává krutě kluzkou a člověk má pocit, že se smaží ve vlastní šťávě. Odcházíme se válet k moři, které je vzdálené asi 30minut chůze od nástupu. Člověk si tu vychutná opravdu skvělá panoramata a s koupáním v moři se polední vedro dá skvěle přežít. Okolo čtvrté hodiny odpoledne se vracíme zpět pod nástup, vedro trochu polevilo, ale i přesto se leze po rozpálené skále a teploty i k večeru dosahují 30 stupňů. Jsme rádi, že se nám v lámavé skále daří osadit další tři nýty a udělat štand pod převisem.
Druhý den vyrážíme až odpoledne, protože teploty okolo 37 stupňů nám nedávají moc sil jít bojovat do převisu. První délka nás skvěle rozehřeje, klasifikaci odhadujeme na 6b+ a už tam tlučeme z bočáku na ulomení první nýt do převisu. Opět potkáváme stejné lezce, kteří chodí každý den lézt Italskou cestu. Následně se dozvídáme od místního guida, že to je brazilský zvyk lézt pořád dokola jednu a tu samou cestu. Dalším místním zvykem je nošení lana přes rameno a lezečky a materiál co nejviditelněji, aby všem bylo jasné, že to jsou horolezci. Vraťme se ale k našemu převisu. Chyty, jež se jevily jako madla, jdou v převise sotva udržet a nás čekalo okolo padesáti pádů, než se nám do hodně zlé lišty podařil založit háček a se sevřeným žaludkem osadit druhý nýt. Teď už víme, že to bude za 7c+ určitě a po ulezení šesti metrů v převisu, máme kůži na prstech na padrť. Další den se věnujeme relaxu a surfování, které se nám o proti lezení jeví docela nudným sportem, ale to bude hlavně tím, že nám to vůbec nejde a na surf se nedokážeme ani postavit.
Ve stěně nás čeká nejtěžší místo a tak další den vstáváme ještě za tmy a v sedm hodin ráno už valíme první délku naší cesty. Tělo se po ránu nechce moc hýbat a když se snažím podržet krystaly ve velkém převisu, pomalu přestávám věřit, že to vůbec vylezeme. Ježíš, který nás pozoruje z vrcholu Corcovado, nám asi drží palce a tak nám na pomoc posílá mraky a silný vítr. Okolo poledne se nám daří překonat klíčovou pasáž a osadit další tři nýty. Z lámavé skály se nám ale pomalu začalo dělat zle, tak jsme si museli jít uklidnit pocuchané nervy do kiosku v Urce. Po skvělé svačince, kávě a juicu z Guarany vyrážíme nazpět a stále velice lámavou skálou se prokousáváme k cíli.Okolo poledne se nám daří překonat klíčovou pasáž a osadit další tři nýty. Osazování nýtů bylo tady v Riu na Homoli cukru jedno z nejhorších, jaké jsem kdy zažil. Člověk se svalil pomalu s každým háčkem a když někde vydržel, byl to opravdu skoro zázrak. Počasí nám však přeje, fouká osvěžující vítr a slunce stále schované za mraky. Ještě dva nýty a už tlučeme nýty pro štand nové nejtěžší délky na Homoli cukru. Na Homoli vedou dvě nejtěžší jednodélkové varianty. V severní stěně varianta za 7c+ a na Totem 7c. Teď už snadno osazujeme ještě jeden nýt a šestkovým terénem dolézáme do Italské cesty. Zájemcům o vrchol již stačí jen následovat ocelové lano. Podařilo se nám během tři dnů vylézt novou třídélkovou variantu, poslední volný a logický směr na Homoli cukru, pokud tedy člověk netouží lézt za kaktusy.
Je 7.2. Máme v plánu jít vylézt na Corcovado, ale když vidím po týdnu zataženou oblohu, domlouváme s Jirkou Lautnerem a Petrem Horkým, že půjdem zkusit naší cestu. To počasí se musí využít. Od prvovýstupu jsme cestu byli zkoušet jen jednou a akorát jsme se zklamali. Kluzké krystaly nám nedávaly ani nejmenší šanci dát RP pokus. Bylo to na nás opravdu moc těžký, a ještě k tomu nám z cesty vybrali expresky a zámkové karabiny se smyčkami ze štandů (vztyčeným palcem k nebi tak zdravím Brazil). Tento hrdý pozdrav brazilců nám již přirostl k srdci, ale jejich zlodějské manýry rozhodně ne.Věnujeme se focení a po krátkém boulderingu v cestě se mi začíná dařit klíčové místo přeskočit. Takhle by to mohlo jít. Začíná pršet, zvedá se vítr. Ve vzduchu cítím blížící se bouřku, ale úžasné tření téměř v orkánu teď nesmíme promarnit. Sázím pokus za pokusem, není čas stahovat lano z druhého nýtu. Vždy se jen spustím do no hand rest pod štand a hned tam sázím další pokus. Na úvazku se mi houpou expresky, to kdyby se mi náhodou podařil šílený skok, abych měl šanci zkusit délku dolézt. Tomu už přestávám pomalu věřit, prší víc a víc a mne už docházejí síly. Petr mokne na štandu, začíná být promočený. “Poslední pokus a jedem dolů”. Do skoku dávám opravdu vše a krystal se mi náhodou daří udržet. Teď už to nesmím pustit. V dešti, v lámavé skále a zuřící vichřici bojuji jak vzteklej pes. Promočený na kost si sedám do štandu. Dobrý zruš, tak to bylo teda štěstí. Cestu hodnotíme jako 10- UIAA a pojmenováváme podle filmu o životě ve favelách „Město bohů“. Máme velikou radost, na Homoli vznikla první česká cesta, ale hlavně nejtěžší.
Teď už se v Riu věnujeme hlavně zevlování, troše boulderingu, ale hlavně poznávání jak denního, tak i nočního Ria. Je to opravdu úžasné město a pořád se je zde čemu divit. Nejvíce se ale divíme 14 dní od našeho prvovýstupu. Dozvídáme se od jednoho guida, že by si s námi o naší cestě rádi promluvili. Jsme pozvání do jejich sídla, kde nám jistý Daniel Bonella vypráví o tom, že už na Homoli cukru žádné nové cesty nechtějí. Vysvětlujeme, že jsme se o všech místních omezeních informovali a jediné, co nám bylo řečeno, že nesmíme použít vrtačku a tu jsme taky neměli. Všechny nýty byli osazeny ručně z háčků nebo z volné pozice. Nezbývá jen doufat, že v cestě nýty od RAVELTIKU zůstanou. A když je vyšroubují, budou pro případné zájemce o opakování naší cesty jinak než na toperope (což je běžný brazilský styl, protože nejsou schopni osadit nové nýty ani do cest na skalky u moře, kde již většina nýtů urezla) k dispozici u D.Bonelli ve VERTIKAL LIMIT, čtvrť Botafogo (SERRAVERTIKAL@YAHOO.COM). A bude si je tam holt muset našroubovat ze slanění, které je snadné třeba z Italské cesty. Po přelezu zase vyšroubovat a vrátit D.B., aby byly k dispozici i pro další.
My jsme si zde užili řádné dobrodružství a vylezli i nejlepší cestu, jakou vůbec Homole cukru může nabídnout. A jestli se komise guidů opravdu rozhodne, že tady nové cesty nechtějí, je to jenom škoda pro tyhle kluky brazilský, kteří si musí i nadále lézt pořád dokola Italskou cestu. Jeden kámoš z Argentiny, který rád žije v Brazílii nám řekl, že my Češi mu mentalitou připadáme jako takový Brazilci Evropy. Po měsíci v Brazílii to bereme skoro jako urážku. Ze štandů nám ukradli i staré lanovice, takže si stejně začínáme myslet, že pokud nýty nevyšroubuje někdo z horských vůdců, udělá to někdo jiný a z nerezových planžet udělá pěkné přívěsky a bude je prodávat turistům jako suvenýry z Homole cukru.
I přesto všechno byla návštěva Ria úžasným zážitkem a všem vřele doporučuji podívat se do země, která vás naučí zdravit vztyčeným palcem a zvolávat svorně brazil a přitom odolávat útokům agresivních zlodějů, uplácet policajty, utíkat z taxíků a na vlastní kůži poznat, jak vypadá represe, dotažena téměř k dokonalosti. Člověk si pak váží, že může žít ve svobodné zemi. Brazílie je země, kde největším právem jsou zbraň a peníze. A největším bohatstvím jsou svaly a pořádné tetování.
Ještě základní info:
Jsou tu velice horké dny a tak lezení v Riu v únoru je dosti úmorné. Teploty jsou stále okolo 30 stupňů ve stínu a tak musí lezec neustále čekat na nějaký ten stín. A aby to nebylo úplně jednoduché, leze se většinou za kluzké kamínky, které se občas odlomí a za lišty, které se drolí. A kdo překoná lezecké a teplotní obtíže, je vystaven permanentnímu stresu, jestli ten nýt, který má hlavičky šroubu už jen jako zrezlou ozdobu, udrží jeho nečekaný pád. Protože vědomě by do některých nýtů (hlavně u moře ) spadl jen blázen. Některé cesty už mají pro jistotu všechny nýty utlučené, tak jsou u nich v průvodci poznámky, že se lezou toprope. Hodně cest i boulderů zdobí vysekané chyty, v některých případech úplně zbytečně. Na kaktus se dá občas i šlápnout, má jistou pevnost.
Bouldering mne zde docela příjemně překvapil, na rozdíl od cest jsou žulové bloky velice různorodé. Občas lezete za lišty, jak na Petrohradě, jinde zase bruslíte na kluzké žule, jak v Yosemitech. Ale většinou lezete po překrásných šutrech, hodně podobných našemu pískovci. Skoky po oblinách, které jsou nevídané a určitě ve vás probudí tu pravou lezeckou euforii. Mezi pokusy se můžete bavit pozorováním překrásných pruhovaných červenočerných hadů, kteří k mému úděsu vůbec nebyli plaší, či honění pěti centimetrových pavouků a především vraždění komárů, kteří na vás budou nechávat červené krvavé skvrny a třeba vám puštění žilou přinese i trochu toho lezeckého štěstí. Protože bouldermatky se tu moc nenosí, tak je nutné mít u většiny boulderů pod zády alespoň bouldertaťku neb hrozí přeražení páteře o nějaký ten šutřík.
Nejtěžší cesta v Riu je hodnocena klasifikací 10 c (asi 10+), kterou jsme bohužel ani na druhý pokus nenašli. Sektor se nachází ukryt hluboko v džungli. Pro větší dobrodružství vám ve většině lezeckých oblasti hrozí velké nebezpečí přepadení a policajti při každé kontrole na vás mířící zbraní, vám na kuráži taky nepřidají. Jinak skvěle ubytování nabízejí v hostelu El misti - Praia de Botafogo- 462 tel: 21 22260991, ceny za ubytování se snídaní 22- 36 Real na osobu. Ceny za MHD jsou okolo 2 Real, pivo okolo 2 Rea, jídlo okolo 8 Real, voda okolo 1 Rea, koktejl okolo 2 Real. 1 Real je cca 10 Kč, takže se dá říci, že ceny v Brazílii jsou v podstatě jak u nás.
Obyvatelé Ria se dělili na dva tábory. Na ty extrémně hodné a srdečné, a pak na ty zlé, hodně svalnaté a tetované. Zvláštní skupinou jsou drsní policajti v otlučených kárách s bouchačkou vždy připravenou k použití, agresivní partičky zlodějíčků a překrásné prostitutky v Lapě a poblíž Copacabany. Všichni tito dávají městu Rio nezaměnitelnou tvář a rozvlněné davy v rytmu samby bylo to poslední, co jsme v Riu zažili.
Dodatek:
Pár dní po návratu kluků z Brazílie přišla zpráva, že byla cesta Město bohů (8a+) zrušena z ekologických důvodů. Tomajda k tomu podotkl: “Cesta udělaná byla, a teď ať si s ní dělají, co chtějí, asi neunesli, že jim tam někdo cizí udělal cestu”.
Sponzoři: HUDYsport, Rock Empire, Direct Alpine, Tendon, ČHS.
Já chci pivo, dejte mě pivo! Pokřikuje v portugalštině, občas i v angličtině na palubě boeingu 777 holandské společnosti KLM jeden z cestujících. Na trase letu z Amsterdamu do Sao Paula se není čemu divit, protože třináctihodinový let je lepší přečkat s trochu ovlivněným vědomím a na palubě letadla se to dá zvládnout jedině alkoholem.
Touha brazilského cestujícího po pivu byla ovšem tak silná, že když mu letuška nevyhověla, rozhodl se obstarat si pivo sám. Následovala snad hodinová hádka se všemi stevardy na palubě a ani argument že si ho koupí, že má na to právo, personál na palubě neoblomil. Až byl přivolán sám velký kapitán letu. Ten neodbytného cestujícího obdaroval pouty, kterými mu spoutali ruce za zády. To vyvolalo v nespokojeném cestujícím tak hlasitou odezvu, že ji pravděpodobně ztišili až násilím podaná sedativa a náš let si vyžádal nouzové přistání ve Fortaleze. Tím pádem byl zpožděn o celé dvě hodiny a výtržník byl předán policii. Tím začalo neplánovaně ve Fortaleze naše první setkání s Brazílii a jejími obyvateli.
Asi před dvěma lety jsem shlédl film Město bohů a zhruba v ten samý čas jsem dostal plakát města Rio de Janeiro, kterému dominovala věž přímo z moře s názvem Homole cukru. Kde jinde by člověk mohl chtít udělat cestu, než na věž jako je tahle. O brazilském lezení jsem měl kusé informace už několik let předtím, ale tohle byl první impuls, že bych tohle město chtěl opravdu navštívit. A tak od nápadu k realizaci stačilo málo a ve složení já, Jirka Lautner a Václav Vodička odlétáme 23.1. směr Brazil. Později za námi ještě doráží Michal Řehák, Petr Horký a ještě Petr Naděje. Takže jsme v Riu vytvořili opravdu slušný gang.
Neztrácíme čas a již první den po příletu si jdeme vylézt Italskou cestou na vrchol Homole cukru. Trošku nás znechucuje, že po sto metrech poměrně pěkného a lehkého lezení následuje via ferata. Pokud lezete volně, neustále vám radost z lezení kazí tlusté ocelové lano, které se vám plete pod nohy i ruce. I přesto se dá říct, že si pěkně zalezete. I když prvních 100 metrů Homole vypadá trochu jako ježek, protože je prostřílená změtí zajímavých nýtů, které trčí ze skály jako hřebíky. I když tu mají pravidla dělání cest odspodu, vypadá to dost směšně, protože cesty vypadají jako hákovačky. Nýty jsou všude téměř po metru, i když se jedná o lezení obtížností okolo 5 až 6. Obcházíme Homoli ze všech stran, až nakonec nacházíme místo na jediný logický směr přes převis vlevo od Italské cesty. Ještě se ptáme několika místních lezců, jestli je směr opravdu volný a jestli je dělání cest ok. Všichni nás utvrzují, že ano a občas mají i radost, že jim tu přibude nová cesta. Jediné omezení ohledně dělání nových cest je zákaz používání vrtačky. Tomu se ani nedivím, protože styl některých udělaných cest odpovídá stylu provrtání se na vrchol.
26.1. osazujeme ručně první dva nýty, ale musíme si jít orazit protože v 35 stupňovém vedru málem omdléváme. Na slunci se rozpálená skála stává krutě kluzkou a člověk má pocit, že se smaží ve vlastní šťávě. Odcházíme se válet k moři, které je vzdálené asi 30minut chůze od nástupu. Člověk si tu vychutná opravdu skvělá panoramata a s koupáním v moři se polední vedro dá skvěle přežít. Okolo čtvrté hodiny odpoledne se vracíme zpět pod nástup, vedro trochu polevilo, ale i přesto se leze po rozpálené skále a teploty i k večeru dosahují 30 stupňů. Jsme rádi, že se nám v lámavé skále daří osadit další tři nýty a udělat štand pod převisem.
Druhý den vyrážíme až odpoledne, protože teploty okolo 37 stupňů nám nedávají moc sil jít bojovat do převisu. První délka nás skvěle rozehřeje, klasifikaci odhadujeme na 6b+ a už tam tlučeme z bočáku na ulomení první nýt do převisu. Opět potkáváme stejné lezce, kteří chodí každý den lézt Italskou cestu. Následně se dozvídáme od místního guida, že to je brazilský zvyk lézt pořád dokola jednu a tu samou cestu. Dalším místním zvykem je nošení lana přes rameno a lezečky a materiál co nejviditelněji, aby všem bylo jasné, že to jsou horolezci. Vraťme se ale k našemu převisu. Chyty, jež se jevily jako madla, jdou v převise sotva udržet a nás čekalo okolo padesáti pádů, než se nám do hodně zlé lišty podařil založit háček a se sevřeným žaludkem osadit druhý nýt. Teď už víme, že to bude za 7c+ určitě a po ulezení šesti metrů v převisu, máme kůži na prstech na padrť. Další den se věnujeme relaxu a surfování, které se nám o proti lezení jeví docela nudným sportem, ale to bude hlavně tím, že nám to vůbec nejde a na surf se nedokážeme ani postavit.
Ve stěně nás čeká nejtěžší místo a tak další den vstáváme ještě za tmy a v sedm hodin ráno už valíme první délku naší cesty. Tělo se po ránu nechce moc hýbat a když se snažím podržet krystaly ve velkém převisu, pomalu přestávám věřit, že to vůbec vylezeme. Ježíš, který nás pozoruje z vrcholu Corcovado, nám asi drží palce a tak nám na pomoc posílá mraky a silný vítr. Okolo poledne se nám daří překonat klíčovou pasáž a osadit další tři nýty. Z lámavé skály se nám ale pomalu začalo dělat zle, tak jsme si museli jít uklidnit pocuchané nervy do kiosku v Urce. Po skvělé svačince, kávě a juicu z Guarany vyrážíme nazpět a stále velice lámavou skálou se prokousáváme k cíli.Okolo poledne se nám daří překonat klíčovou pasáž a osadit další tři nýty. Osazování nýtů bylo tady v Riu na Homoli cukru jedno z nejhorších, jaké jsem kdy zažil. Člověk se svalil pomalu s každým háčkem a když někde vydržel, byl to opravdu skoro zázrak. Počasí nám však přeje, fouká osvěžující vítr a slunce stále schované za mraky. Ještě dva nýty a už tlučeme nýty pro štand nové nejtěžší délky na Homoli cukru. Na Homoli vedou dvě nejtěžší jednodélkové varianty. V severní stěně varianta za 7c+ a na Totem 7c. Teď už snadno osazujeme ještě jeden nýt a šestkovým terénem dolézáme do Italské cesty. Zájemcům o vrchol již stačí jen následovat ocelové lano. Podařilo se nám během tři dnů vylézt novou třídélkovou variantu, poslední volný a logický směr na Homoli cukru, pokud tedy člověk netouží lézt za kaktusy.
Je 7.2. Máme v plánu jít vylézt na Corcovado, ale když vidím po týdnu zataženou oblohu, domlouváme s Jirkou Lautnerem a Petrem Horkým, že půjdem zkusit naší cestu. To počasí se musí využít. Od prvovýstupu jsme cestu byli zkoušet jen jednou a akorát jsme se zklamali. Kluzké krystaly nám nedávaly ani nejmenší šanci dát RP pokus. Bylo to na nás opravdu moc těžký, a ještě k tomu nám z cesty vybrali expresky a zámkové karabiny se smyčkami ze štandů (vztyčeným palcem k nebi tak zdravím Brazil). Tento hrdý pozdrav brazilců nám již přirostl k srdci, ale jejich zlodějské manýry rozhodně ne.Věnujeme se focení a po krátkém boulderingu v cestě se mi začíná dařit klíčové místo přeskočit. Takhle by to mohlo jít. Začíná pršet, zvedá se vítr. Ve vzduchu cítím blížící se bouřku, ale úžasné tření téměř v orkánu teď nesmíme promarnit. Sázím pokus za pokusem, není čas stahovat lano z druhého nýtu. Vždy se jen spustím do no hand rest pod štand a hned tam sázím další pokus. Na úvazku se mi houpou expresky, to kdyby se mi náhodou podařil šílený skok, abych měl šanci zkusit délku dolézt. Tomu už přestávám pomalu věřit, prší víc a víc a mne už docházejí síly. Petr mokne na štandu, začíná být promočený. “Poslední pokus a jedem dolů”. Do skoku dávám opravdu vše a krystal se mi náhodou daří udržet. Teď už to nesmím pustit. V dešti, v lámavé skále a zuřící vichřici bojuji jak vzteklej pes. Promočený na kost si sedám do štandu. Dobrý zruš, tak to bylo teda štěstí. Cestu hodnotíme jako 10- UIAA a pojmenováváme podle filmu o životě ve favelách „Město bohů“. Máme velikou radost, na Homoli vznikla první česká cesta, ale hlavně nejtěžší.
Teď už se v Riu věnujeme hlavně zevlování, troše boulderingu, ale hlavně poznávání jak denního, tak i nočního Ria. Je to opravdu úžasné město a pořád se je zde čemu divit. Nejvíce se ale divíme 14 dní od našeho prvovýstupu. Dozvídáme se od jednoho guida, že by si s námi o naší cestě rádi promluvili. Jsme pozvání do jejich sídla, kde nám jistý Daniel Bonella vypráví o tom, že už na Homoli cukru žádné nové cesty nechtějí. Vysvětlujeme, že jsme se o všech místních omezeních informovali a jediné, co nám bylo řečeno, že nesmíme použít vrtačku a tu jsme taky neměli. Všechny nýty byli osazeny ručně z háčků nebo z volné pozice. Nezbývá jen doufat, že v cestě nýty od RAVELTIKU zůstanou. A když je vyšroubují, budou pro případné zájemce o opakování naší cesty jinak než na toperope (což je běžný brazilský styl, protože nejsou schopni osadit nové nýty ani do cest na skalky u moře, kde již většina nýtů urezla) k dispozici u D.Bonelli ve VERTIKAL LIMIT, čtvrť Botafogo (SERRAVERTIKAL@YAHOO.COM). A bude si je tam holt muset našroubovat ze slanění, které je snadné třeba z Italské cesty. Po přelezu zase vyšroubovat a vrátit D.B., aby byly k dispozici i pro další.
My jsme si zde užili řádné dobrodružství a vylezli i nejlepší cestu, jakou vůbec Homole cukru může nabídnout. A jestli se komise guidů opravdu rozhodne, že tady nové cesty nechtějí, je to jenom škoda pro tyhle kluky brazilský, kteří si musí i nadále lézt pořád dokola Italskou cestu. Jeden kámoš z Argentiny, který rád žije v Brazílii nám řekl, že my Češi mu mentalitou připadáme jako takový Brazilci Evropy. Po měsíci v Brazílii to bereme skoro jako urážku. Ze štandů nám ukradli i staré lanovice, takže si stejně začínáme myslet, že pokud nýty nevyšroubuje někdo z horských vůdců, udělá to někdo jiný a z nerezových planžet udělá pěkné přívěsky a bude je prodávat turistům jako suvenýry z Homole cukru.
I přesto všechno byla návštěva Ria úžasným zážitkem a všem vřele doporučuji podívat se do země, která vás naučí zdravit vztyčeným palcem a zvolávat svorně brazil a přitom odolávat útokům agresivních zlodějů, uplácet policajty, utíkat z taxíků a na vlastní kůži poznat, jak vypadá represe, dotažena téměř k dokonalosti. Člověk si pak váží, že může žít ve svobodné zemi. Brazílie je země, kde největším právem jsou zbraň a peníze. A největším bohatstvím jsou svaly a pořádné tetování.
Ještě základní info:
Jsou tu velice horké dny a tak lezení v Riu v únoru je dosti úmorné. Teploty jsou stále okolo 30 stupňů ve stínu a tak musí lezec neustále čekat na nějaký ten stín. A aby to nebylo úplně jednoduché, leze se většinou za kluzké kamínky, které se občas odlomí a za lišty, které se drolí. A kdo překoná lezecké a teplotní obtíže, je vystaven permanentnímu stresu, jestli ten nýt, který má hlavičky šroubu už jen jako zrezlou ozdobu, udrží jeho nečekaný pád. Protože vědomě by do některých nýtů (hlavně u moře ) spadl jen blázen. Některé cesty už mají pro jistotu všechny nýty utlučené, tak jsou u nich v průvodci poznámky, že se lezou toprope. Hodně cest i boulderů zdobí vysekané chyty, v některých případech úplně zbytečně. Na kaktus se dá občas i šlápnout, má jistou pevnost.
Bouldering mne zde docela příjemně překvapil, na rozdíl od cest jsou žulové bloky velice různorodé. Občas lezete za lišty, jak na Petrohradě, jinde zase bruslíte na kluzké žule, jak v Yosemitech. Ale většinou lezete po překrásných šutrech, hodně podobných našemu pískovci. Skoky po oblinách, které jsou nevídané a určitě ve vás probudí tu pravou lezeckou euforii. Mezi pokusy se můžete bavit pozorováním překrásných pruhovaných červenočerných hadů, kteří k mému úděsu vůbec nebyli plaší, či honění pěti centimetrových pavouků a především vraždění komárů, kteří na vás budou nechávat červené krvavé skvrny a třeba vám puštění žilou přinese i trochu toho lezeckého štěstí. Protože bouldermatky se tu moc nenosí, tak je nutné mít u většiny boulderů pod zády alespoň bouldertaťku neb hrozí přeražení páteře o nějaký ten šutřík.
Nejtěžší cesta v Riu je hodnocena klasifikací 10 c (asi 10+), kterou jsme bohužel ani na druhý pokus nenašli. Sektor se nachází ukryt hluboko v džungli. Pro větší dobrodružství vám ve většině lezeckých oblasti hrozí velké nebezpečí přepadení a policajti při každé kontrole na vás mířící zbraní, vám na kuráži taky nepřidají. Jinak skvěle ubytování nabízejí v hostelu El misti - Praia de Botafogo- 462 tel: 21 22260991, ceny za ubytování se snídaní 22- 36 Real na osobu. Ceny za MHD jsou okolo 2 Real, pivo okolo 2 Rea, jídlo okolo 8 Real, voda okolo 1 Rea, koktejl okolo 2 Real. 1 Real je cca 10 Kč, takže se dá říci, že ceny v Brazílii jsou v podstatě jak u nás.
Obyvatelé Ria se dělili na dva tábory. Na ty extrémně hodné a srdečné, a pak na ty zlé, hodně svalnaté a tetované. Zvláštní skupinou jsou drsní policajti v otlučených kárách s bouchačkou vždy připravenou k použití, agresivní partičky zlodějíčků a překrásné prostitutky v Lapě a poblíž Copacabany. Všichni tito dávají městu Rio nezaměnitelnou tvář a rozvlněné davy v rytmu samby bylo to poslední, co jsme v Riu zažili.
Dodatek:
Pár dní po návratu kluků z Brazílie přišla zpráva, že byla cesta Město bohů (8a+) zrušena z ekologických důvodů. Tomajda k tomu podotkl: “Cesta udělaná byla, a teď ať si s ní dělají, co chtějí, asi neunesli, že jim tam někdo cizí udělal cestu”.
Sponzoři: HUDYsport, Rock Empire, Direct Alpine, Tendon, ČHS.
Žádné komentáře:
Okomentovat