Protože nevím, jestli je při cestování důležitější lezení,
či to všechno okolo, a nebo různá setkání ? A protože jsme v
Hampi potkali jednoho kluka, jehož příběh nám přišel hrozně
zajímavý. A protože ten kluk , Tomáš KADLAS , napsal o svých
zážitcích krásnej článek , tak nevím proč se o něj nepodělit s Vámi
Zubařem v Nepálu
Proč?
Soumrak onoho červencového dne trval dlouho a hranaté domy pražského Jarova vymezovaly tmavošedou hmotu města oproti modrošedému prostoru atmosféry s oranžovým cákancem na obzoru. Poloprázdná tramvaj mě přibližovala k tichému bezbarvému domu, kde na mě čekal téměř prázdný byt. Sám jsem však byl plný a příjemně unavený z odvedené práce, která ten den bezproblémově odsýpala. Ale až vyšumí dojem z úsměvů pacientů, loučících se při odchodu, zbudou mi jen dokořán otevřené balkónové dveře a tázavá lehkost pronikajícího vzduchu, do kterého mohu naprázdno mávat rukou tak dlouho, jak se mi jen bude chtít.
A proč, když je svět tak velký a zatím stále otevřený a snadno přístupný?
Předobraz
Jedno dubnové ráno následujícího roku jsem vystoupil z letadla v Dillí. Letmo jsem tento Babylón zahlédl již o několik let předtím a tentokrát jsem se rozhodl, že před ním hned tak neuteču do hor jako minule. Těšil jsem se na ten lidský mumraj, na tu špínu a chaos, na ty neustále troubící dvojkolky, tříkolky a čtyřkolky, na vůni koření a zápach zplodin a na odbývání dotěrných prodavačů všeho možného nebo taxikářů. Místo fungující jednotky, která je ponechána v klidu, má-li své splněno, se ze mě na chvíli stal malý človíček, snažící se prosadit svou existenci v pestrobarevné lidské mase.
Jiný den stejného měsíce jsem utrmácený vystoupil z autobusu v blízkosti pákistánského Gilgitu. Byly čtyři hodiny ráno a elektrickému proudu se nechtělo proudit a přerušit tak svůj téměř permanentní výpadek. Proti jasné obloze se zářícím srpkem měsíce čněly obrovské horské štíty Hindúkuše a Karakoramu, ale dno údolí s pravděpodobným městem se halilo do černočerné tmy. Spolucestující z autobusu záhadně zmizeli a já jsem si za štěkotu stovek toulavých psů, kteří na mě doráželi od kraje cesty, neočkovaný proti vzteklině, uvědomil své hranice. Musel jsem svižně kráčet rovnou za nosem, což bylo důležitější, než se ptát, kam to vlastně mířím.
Na místě
O pár týdnů později jsem opět vystoupil. Tentokrát z vozu, který pro mě jako pro váženého pana doktora z daleké Evropy přistavili v díře označované jako Bhadrapur a dovezli mě odtamtud až na konečnou v malebném a odlehlém Ilamu. Tento shluk domů na hřebenu porostlém bujnou zelení bambusů a rozčleněném na terasy rýžových políček je též střediskem pěstování čaje, zázvoru a kardamomu. Horské hřebeny, kam se podíváš. Jsou odděleny hlubokými údolími, jejichž svahy jsou poseté domečky s doškovou střechou a dalšími políčky, ze kterých místní lid smířeně ždímá svoje živobytí. Když se dívám zblízka, vidím mnoho květin roztodivných tvarů, barev a vůní, když se zamyšleně zahledím do dáli, vidím magický obraz obrovské botanické zahrady, rozmazaný mdlými světle žlutými paprsky, které se v tomto deštivém ročním období nepředvídatelně lámou o těžké mraky, denně sem vylévající svou vodu vysátou tropickým sluncem z Bengálského zálivu.
Ze snění mě vytrhla prostá slova přátelského přivítání. Bezelstný a nesmělý úsměv Ganeshe, jeho ruka podávající mi květinu, kterou utrhl někde u cesty.
Dobrá, pojďme na to. A vešel jsem do bílé moderní budovy místní malé nemocnice, jediné stavby, kterou široko daleko navrhoval architekt. V ordinaci jsem spatřil dvě mobilní soupravy A-dec a a šedá skládací křesla. Darované low-tech armádní vybavení, ale vypadá bytelně a funkci asi plní. Sypu na stůl nástroje a materiály, které jsem si přivezl. Pro nadšence tu mám i jednosvazkové kartáčky. Ha ha.
Dny tam
Den řídí denní světlo. Málem bychom na to zapomněli, když je u nás tak instantně dostupné to umělé. V Ilamu tedy vstávám brzy a vybíhám mezi bambusy. Dlouhé a líné ráno pak plyne bez stresu na verandě kantýny, kde teta Asha s láskou vaří ostře kořeněnou hrachovou polévku s plackami a zázvorovým čajem. Časový údaj devět hodin, kdy oficiálně začínáme, vůbec nic neznamená. Ostatně, ani jakýkoliv jiný časový údaj. Nepamatuji si, že by kdy nějaký pacient dorazil ve stanovenou hodinu, i když den se občas shodoval. Vždyť jsem říkal, že den se řídí denním světlem! Naopak to světlo umělé, bhati, neboli elektrický proud, neustále někam odchází a nečekaně přichází. Bhati gayo – světlo odešlo a bhati ayo – světlo přišlo, by mělo být v první lekci nepálštiny. I s návodem na přihlouplé úsměvy, které tyto výroky doprovází. Jak mám sakra takhle pracovat, když mi při vrtání vrtačka najednou dovrtá. To snad není možný tohleto! Tak honem, Ganeshi, běž nahodit generátor! A zavalím ho sprškou nadávek. Odpovědí je naprosto vyrovnaný, flegmatický, nebo snad absolutně lhostejný a nechápavý výraz v jeho tváři. Brblání, nadávání nebo dokonce rozčilování se a zvyšování hlasu se tu asi rozpouští v oceánu plynoucího bytí. Pomalu a zlehka odpojí stabilizátor napětí, transformátor z 220V na 110V a všechno přepojí ke generátoru. Ten pomalu nahodí. Někdy se stane, že mezi tím zase světlo přijde. Vše tedy znovu a pomalu přepojíme, nebudeme plýtvat drahocenným benzínem. No to nebudeme, ale často generátor nešel a nebylo to benzínem. Bratře, na ošetření přijďte buď zítra nebo až světlo přijde, ano?
…
Zkrátka, Tomáši, dal sis pauzu od života honícího se za výsledky. Smysl přece není v počtu ošetřených či osvícených novou metodou čištění zubů. Proč tak nervózně trváš na tom, aby věci fungovaly?
…
Laboratoř tu není. Kofferdam, i když několik let prošlý, tu je. Stříkačky na cylindrické ampule tu jsou. Kelímky na výplach úst tu nejsou, stejně tak jako pitná voda v rozvodech. Pacienti plivou do kýblu vedle křesla. Kariesdetektor jsem přivezl, takže tu je. Nástroje na ruční endodoncii tu jsou. I rentgen! A je tu jedna kolegyně – zubařka. Vlastně. Málem bych na doktorku Hritu zapomněl. Však mi ohleduplně přenechává zhruba 90% práce. Zmíněný Ganesh je asistent, před příchodem Hritu a mým fungoval i jako zubař. A když už jsem u kolegů, na bazaaru, tedy „ve městě“, si právě otevřeli soukromou praxi dva mladí zubaři. K nim je nutno přičíst špinavý okresní špitál, kde studenti posledního ročníku nejbližší univerzity tahali několik zubů denně. V distriktu to je všechno, a to na asi 400 000 obyvatel. Přístup k zubní péči tu ale je novinkou, o které se ještě všichni nestačili dozvědět.
Bolest patří k životu, a když je nesnesitelná, nějaké analgetikum se buď sežene, nebo taky nesežene. Kromě jedné tu v podstatě neexistují silnice v našem slova smyslu a kdo by se kvůli něčemu tak nicotnému, jako je zubař hodiny pěšky trmácel až do města! A pozor, dle mínění některých zdejších stařenek vytažení zubů způsobí oslepnutí příslušného oka. O důvod více zůstat doma.
Přes den se tu tedy navzdory statistice moc nepřetrhnu.
…
Bez zubaře tedy hlavně byli lidé ve vzdálenějších či bližších vesnicích. Několikrát jsme se za nimi vypravili i s naším přenosným vybavením. Zaparkovali jsme ho a zapojili v nějaké škole či nějakém místním zdravotním opěrném bodu, kde někdy ordinuje zdravotník asi s jeden a půlročním kurzem, tedy ten, co jim dává ta analgetika, když je tam bolí zuby. Pokud je zrovna má. A tam najednou zájem o ošetření byl. Za tři nebo čtyři dny za námi přicházelo 150-250 pacientů. Vzpomínám si na jednu křehkou babičku, kterou jsem zbavil viklavé a prokažené horní šestky. Venku chrčel motor generátoru, až kuckal. Došel benzín a spolu se zachroptěním doblikalo i světlo stolní lampičky. Zjišťuji, že jsem stařence vyrobil oroantrální komunikaci. Zbývá nám poslední šití, náhodou to zrovna na miniaturní ústa subtilní babičky je catgut o síle 2-0 s patřičným kopytem jehly, kterou se obvykle šijí rány na břiše po císařském řezu. Podej mi čelovku, Ganeshi. V bateriích ale zbývalo asi jedno promile energie. Operační pole zahalila tma, kterou se Ganesh snažil rozehnat displejem mobilu. Ano, mobilu, na vyvýšených místech někdy je signál!
…
Kdo si zkusil třeba práci na pohotovosti, ten se nad uvedeným počtem pacientů vůbec nepozastaví. Ale pozor, po takovém zápřahu v Čechách zřejmě ulehne po sprše do čisté postele. Ne tak my. Zkrvavený plášť jsem si mohl prát v kbelíku, o usušení jsem si v nekonečně vlhkém období dešťů mohl nechat jen zdát. Místní vesničané nás hostili v chaloupkách na kavalcích, často prolezlých štěnicemi a páchnoucích myšinou. Každý den jsem se v nějaké budce aspoň snažil umýt vodou donesenou v kbelíku. To máte v Čechách zákonem stanoveno, že se musíte každý den sprchovat?
Nemáme Ganeshi. Že se pořád tak meješ, daktr Tómas, asi proto ste všichni tak bílí.
…
Nepálský venkov je zasažen nemocemi předindustriálního věku. Málokdo je po práci na rýžovém poli obézní diabetik, trpící ischemickou chorobou srdeční. Zato infekčních nemocí a průjmů způsobených kontaminovanou vodou najdeme mnoho. A stejně je tomu i se zuby. Zubní kaz, jakožto civilizační choroba, je vzácnější než u nás. Jediné sladké, co ještě místní pozřou, je slazený čaj s mlékem. Nacházíme tedy mnoho semiretinovaných či vestibulárně prořezaných osmiček, zdevastovaných kazem, ale zbytek chrupu intaktní. Nebo u dětí či teenagerů kariézně destruované první dolní moláry, ale ostatní zuby bez kazu. Snažil jsem se i o bitewingy. Nic, u asi 20 pacientů, kterým jsem je zhotovil, jsem možná našel jeden počínající aproximální kaz. Ale ne, že by si je dobře čistili, i když zubní kartáček většinou znají a leckdo si zuby i čistí. Samozřejmě horizontální metodou. Viděl jsem tedy dost pětatřicátníků, kteří byli absolutně bez kazu, ale s počínající parodontitidou. Viděl jsem i spoustu bizarně abradovaných zubů, u kterých mi scházela představivost, co ti pacienti asi prováděli za parafunkční pohyby. Třeba šikmo jakoby odštíplé či snad otěrem zdevastované labiální plošky horních řezáků – zkuste si cvičně brousit zuby o stěnu! Zvláštní taky byl vysoký počet vytažených dolních šestek, které měly dva zřetelně oddělené distální kořeny a jeden mesiální.
A je to pole neorané! Minimum lidí má památku na předchozí ošetření, takže jsem se z 99% zabýval primárními problémy.
…
Ale pojďme z práce. Rafinovaná zábava či volný čas v našem smyslu tam nedorazil. Nejsme v Kathmandu nebo pod Everestem. Televize jde jen na několika poloveřejných místech, pokud jde proud. Jako třeba v nemocniční miniknihovničce. Hypnotizující účinek mívají především indické telenovely. Nepálci si jinak prostě povídají nebo maximálně hrají karty. Společníky jim kromě přátel často dělá alkohol. Buď místní kořalka, pivo, nebo tumba, nápoj z kvašeného prosa. Zkvašená zrníčka prosa se nacpou do bambusového tupláku a přelévají teplou vodou. Extrakt podobající se chutí ruskému kvasu nasávají brčkem a jeden takový tuplák, za večer několikrát přelitý, vydá na dobrý ranní bolehlav. Na diskusi je tedy času dost, i když spát se chodí často i před devátou večer. Měl jsem tedy spoustu příležitostí, jak proniknout do jejich myšlení i jazyka. A co jiného vlastně struktura jazyka je, než způsob myšlení? Nepálština například neumí vyjádřit rozdíl mezi tím, co se musí, je třeba, nebo by se jen mělo. Všechno vyjádříme padáním. Tedy pokud je třeba něco udělat, případně se musí udělat, tak to „dělatpadlo“ nebo „dělatpadá“. Ono samo, řízením osudu. Zapadá to do všechno do sebe. Naléhavost tedy nevyjádříme a účinek zvyšování hlasu se, jak víme, rozpustí.
Debriefing
Rozpouští se i nepálština v angličtině nebo možná angličtina v nepálštině. Kdo má lepší vzdělání, probíhalo v angličtině. Neexistuje tam jazykový purista, co se pohorší, když řeknu, že bylo nice, že monzun nakonec skončil a že bylo dobrý, že jsem nakonec mohl v tom airu, co byl čistý a fresh a bez cloudů, vidět všechny ty horský peaky, projet trainem south India a nakonec zjistit, že za last necelých eight months in delhi přistavěli na blue line dalších 15 metro stations.
Přílet ze subkontinentu do střední Evropy po delší době se podobá rannímu nástupu medika na sterilní nemocniční sál, kde má držet háky slovutnému a nedotknutelnému chirurgovi. On vás ten smích přejde, kolego!
Tome , parádní zkušenost , blahopřejem, a za krásný článek děkujeme .
Žádné komentáře:
Okomentovat